Společenské vlastnictví není znárodnění, ale pohodový Mumuland
V diskusích s politiky a občany se lze poměrně často setkat s bipolárním viděním světa z dob, řekněme, studené války. Kdo odmítá neoliberální kapitalismus je prý pro znárodňování a bojuje proti Spojeným státům, které jsou garantem svobody a demokracie na Zemi i v přilehlém okolí.
Kapitalismus a tzv. reálný socialismus jsou však naprosto falešné dichotomie. Oba byly založeny na reprezentativnímu principu, který vede k rozdělení společnosti na vládnoucí a ovládané, bohaté a chudé. To na základě mravní evidence odmítáme.
Úspěšně revoluční hnutí potřebuje podle společenských vědců jak ekonomickou, tak politickou vůdčí teorii. Pro staré komunistické hnutí byly těmito dvěma pilíři Marxova ekonomie a Leninova teorie státu a strany.
Neoliberalismus má zase teorii svobodného trhu a ideu zastupitelské vlády. Máme-li dát odpověď na neoliberalismus, naším cílem musí být aktualizace marxistického ekonomického myšlení a leninských myšlenek o státu. Na začátku 21. století se nemůžeme uspokojit aplikováním pracovní teorie hodnoty na analýzu kapitalismu, musíme ji aplikovat na socialismus.
Devadesát let po Leninově Státu a revoluci musíme proto přepsat a radikalizovat Leninovu kritiku reprezentativní vlády v souladu se současným stupněm poznání a rozvoje informačních technologií. Jsme přesvědčeni, že je třeba spojit tři klíčové ideje – pracovní teorii hodnoty, kybernetickou koordinaci a participativní demokracii – jako alternativu k liberální trojici cen, trhů a parlamentu.
Podle naší analýzy vykazuje kapitalismus tendenci ke zrušení soukromého vlastnictví, která tedy směřuje ke komunismu (globálnímu společenskému vlastnictví základních výrobních prostředků). To může být obecní, krajské, národní, evropské i globální, vždy však pod kontrolou pracujících a dotčené veřejnosti, nikoliv partajních elit.
Tento vývoj se projevuje nejdřív na úrovni vlastnických vztahů, kde vzniká posloupnost vlastnických forem odrážejících rostoucí socializaci produkčních prostředků: drobní výrobci
zboží, kapitalistické podniky, akciové společnosti, státní kapitál, socialistické vlastnictví.
Současně s vývojem těchto vlastnických forem se začíná přibližovat ke svým vnitřním mezím akumulace kapitálu. Dělnické obyvatelstvo se stabilizuje a dokáže lépe hájit své životní podmínky. Kapitál naráží na překážky akumulace spojené s klesající mírou zisku. Zavedení všeobecného hlasovacího práva dává dělnické třídě určitý vliv na politiku.
Účinky všech těchto změn se spojují a vedou k pravidelným restrukturujícím krizím. Tyto krize mohou být řešeny buď pokrokovým nebo reakčním způsobem. Pro výsledek je rozhodující, zda existuje hnutí dělnické třídy se svou vlastní osobitou politickou ekonomií a pojetím ekonomické transformace. Bez osobitého a pokrokového ekonomického programu neexistuje možnost, jak rozhodnout restrukturující krize ve prospěch dělnické třídy. Klíčovou politickou otázkou ve vznikajících krizích je přeměna vlastnických vztahů směrem ke komunismu nebo od něj.
V první fázi přechodu bude opuštěn systém akciového kapitalismu a zavedena kombinace státního kapitalismu a podniků vlastněných pracujícími. Obsahem druhé fáze bude přechod k plně plánované ekonomice.
K nejvážnějšímu ekonomickému zlomu dojde ve finančním odvětví, kde drasticky poklesne ziskovost makléřských firem a investičních bank. Tento pokles se však bude dát zvládnout, protože nebude horší, než strukturální změny, k nimž došlo za posledních dvacet let v mnoha oborech těžkého průmyslu.
V druhé fázi budou vytvořeny kapacity pro detailní plánování – administrativní systém, mechanismy demokratické kontroly, počítačové sítě a software potřebné pro chod plánovacího systému, o kterém pojednává studie Kybersocialismus. Na začátku budou tyto plány pouze indikativní, závaznými se stanou až po ustálení systému.
Třetí fáze zahrnuje faktické zrušení peněžní směny a přechod na placení pracovními poukázkami.V tomto bodě se dostávají do ostrého konfliktu třídní zájmy zbytkové třídy rentiérů a masy zaměstnaného obyvatelstva. Zavedení systému placení pracovními poukázkami je neslučitelné s placením úroků, protože peníze, v nichž tyto platby probíhají, přestávají být zákonným platidlem.
V tomto bodě se už stane obecně zřejmou v zásadě parazitní povaha třídy rentiérů, protože ti ztratí jakékoli pozůstatky produktivních funkcí. Politická přitažlivost definitivního zrušení peněz pro naprostou většinu obyvatelstva by se opírala o dvojí perspektivu.
Za prvé by to znamenalo současné zrušení všech dluhů. Protože jsou obyvatelé v převážné většině čistými dlužníky, ať už prostřednictvím kreditních karet nebo hypoték na byty, získal by program značnou politickou oporu a ti, kdo by na něm získali, by přehlasovali menšinu, která by na něm ztratila.
Za druhé by přechod k egalitářskému systému plateb znamenal pro většinu obyvatelstva výrazné zvýšení příjmu. A o to v demokratické společnosti jde. Nyní je proto povinností levice v České republice garantovat zvýšení jak minimální mzdy, tak životního minima a rozvíjet prvky participativní demokracie, jako například občany vyvolatelné a závazné obecné referendum. Ještě to sice nebude Mumuland, země kde nejsou banky a parlament, jak zpívá Petr Kotvald, ale vyrazíme už směrem k němu.
